Moje první „nevypečené“ Vánoce

V poslední době jsem neměl moc času Vám něco naštěkat ze svého psího života. Ono to vyrůstání a učení se poslušnosti dá jednomu bíglíkovi fakt zabrat. A do toho ještě prý ta puberta. Ale zato teď Vám něco povím o svých úplně prvních Vánocích v životě. Ty fakt stály za to!
Začalo to den před Štědrým dnem, kdy se páník hned po ránu někam vypařil i s autem. Chápete to? Jede si někam na výlet a beze mne? Jak si to vůbec mohl dovolit? Nechat mne doma s paničkou, abych prý jí pomáhal vařit. No tak tůdle. V kuchyni to voní, sliny se mi sbíhají, ale ochutnat mi od ničeho nedá.  Prý to není pro pejsky a že bych ztloustl a nějaké takové podobné lidské nesmysly. Tak to jsem se pěkně namíchl a urazil a šel si do sedačky dát dvacet. No ale jedním očkem jsem přece jen nenápadně pokukoval do kuchyně, co kdyby někde něco upadlo nebo panička nedávala pozor a dalo se něco ukrást. Vlastně pardón, já přece nekradu, beru si jen to, co mi po psím právu patří. No a vidíte, vyplatilo se.  Panička zadělala na vánočku a něco si tam pod fousy brblala, že jí to prý nekyne nebo co. A tak si přitáhla k topení židli, na tu postavila velikánskou mísu s těstem, přikryla ubrouskem a začala vařit rybí polévku. Já jsem pochopitelně pořád tvrdě spal, abych ji jako oblafl. A pak přišla moje chvíle. Panička se zabrala do vybírání rybího masa do polévky, A tak jsem se potichoučku a polehoučku přikradl k té velké míse, ze které to vonělo, nakoukl pod ubrousek a pro jistotu na nic nečekal a pořádně si z plna hrdla (nebo plné tlamy?) nabral.  No jo, jenže bez hlasitého chlemtání to nešlo - a to mě k mé malé radosti prozradilo. Panička zaječela, jako když ji na nože bere, a hnala se po mně. To Vám řeknu, ještě že neměla v ruce vařečku. To by byl asi mazec.  Jenže pak se jí to v hlavě nějak rozleželo, dostala strach a vyštvala mě z té voňavé a vytopené kuchyně ven na procházku. Ale páni, mně se už vůbec nechtělo. Začalo mi být najednou nějak strašně špatně. To teda nechápu, jak se z takové dobře věci, může udělat tak strašně zle? Úplně jsem Vám z toho zcepeněl. Panička už už chtěla volat na veterinu, co má jako se mnou dělat.  Myslela si chudák, že už jsem v posledním tažení. Pak si ale našla na internetu nějaké povídání prý o podobných nešťastnících jako jsem já, kterým kynulo těsto v bříšku. A tak se rozhodla to vzít do svých rukou. Nutila mne prosím chodit po zahradě sem a tam a zase tam a zpátky. Aby prý ze mne odešly jakési větry, které se ve mně tím kynutím tvoří. Já přitom chtěl být zapíchnutý na jednom místě, protože bříško jsem měl nafouknuté jako balón, tuze mě bolelo a hrozilo, že se snad roztrhne. No ale pak zabrala stará psí medicína - sežral jsem trochu trávy a hurá, alespoň část těsta jsem vyblinkal. Hned se mi trošinku ulevilo. Ale nadýmání jsem měl až do večera a ještě na Štědrý den jsem kakal žlutě. No ale panička okolo mne pořád poskakovala a Benýšku sem, Benýšku tam – tak to se mi zase líbilo. A už se jen modlila, aby se vrátil náš páník konečně domů, aby prý na ty nervy nebyla sama. A to Vám řeknu, asi měla taky trošku strach, aby jí páník nevynadal, že mě špatně hlídala, když jsem jeho milánek. Víte co povídala? Prý už mají třetího bígla, ale člověk není pořád dost ostražitý. Chachá a víte proč? No přece člověk na bígla nemá, že? Jó, my jsme prachkujóni!
No ale to ještě není všechno. Pozdě odpoledne se vrátil konečně páník z „výletu“. To už mi bylo přece jen o kapánek líp. A nesl něco chlupatého v náručí. Prý nese paničce dárek k Vánocům. Hádejte co se z toho dárku vyklubalo? Malý psí kluk – prý „velššpringršpaněl“, po kterém toužila panička. No to je teda slovo - velššpringršpaněl! To by se jednomu zasukoval jazyk v tlamičce. Není lepší bígl? To umí štěknout každý. No ale to je jedno. Je to kluk a bezva parťák na blbosti. Zatím má sice hodně krátké nožičky, ale musím říct, že lítat už umí. A taky skákat. Začínám mít trochu strach, že až vyroste, tak budu mít co dělat, abych mu stačil. Hned druhý den se naučil chodit do schodů. Dolů se ještě bál, to se ví, je to prtě. No ale na Štěpána už zvládl poprvé i schody směrem dolů. Taky jsem mu dával patřičnou školu! Jenom se ještě doma občas počurává. Což je teda ostuda a musím tu loužičku vždycky zeširoka obejít, aby si snad páníci nemysleli, že jsem se já velký kluk zapomněl. Tak to teda fakt nikdy. Vím přece co se patří.
No snad jsme Vám to už všechno štěkl a teď si jdu dát pořádného šlofíka, abych na toho špringlího kluka stačil. Aha, zapomněl jsem Vám ještě štěknout, jak se to naše mimčo vlastně jmenuje. Panička ho pojmenovala Robi. A tak budeme asi velká dvojka – Benny a Robi. Už se všichni třeste, jak Vám to natřeme. A tak nakonec nevím, jestli ten dáreček byl skutečně určený pro paničku anebo spíš pro mě, abych měl konečně taky pořádnýho brášku. Tak a teď už doopravdy dobrou noc a zase někdy příště. Haf.