Chtěl bych být hodný, jenže…

Ach jo, říkala panička, že už na mne asi leze ta puberta. No teda já vůbec nevím co to je a nic po sobě nikde lézt nevidím. Tak nevím, co vlastně zase má. Musím ale uznat, že se se mnou občas panička i páník trošku zlobí. Ale já přece chci poslouchat skoro na slovo, jenže…. Když ono je všude tolik zajímavých věcí a tolik vůní. No uznejte. To přece musí pořádný bíglík všechno zkouknout a vyčmuchat a pak no teda jó, když mě teda volají a jinak nedají, tak já jim teda přijdu. Ale někdy tedy dost nerad.

No uznejte, jako třeba tuhle. Jedeme na výlet, jízda se už zdá nekonečná, takže jsem celý nedočkavý a nažhavený, co jako bude. Konečně zastavíme u lesa – jé ta slast. Všude plno pachů a taky moc a moc dobrých věcí na kousání a hryzání. A najednou bác. Prý Benny ke mně. Ještě jsem se ani nestačil pořádně rozhlídnout. No chápete to? Tak jsem se ještě trochu rozhlížel, co kolem lítá a dělal, že jako neslyším. A hned že prý jsem neposlušný. A že nebude žádný pamlsek. Hm. Jenže jsem měl zrovna plné bříško, tak jsme si řekl – no có, to je toho. Tak jsem jako dál neslyšel a najednou pánik i panička byli pryč. Ještě před chvílí stáli na cestě a teď jsou fuč. Tak to jsem se Vám teda fakt pořádně lekl! Co si jenom počnu? Sám uprostřed lesa? Začal jsem pelášit zpět po stopě, abych si páníky zase našel. A hádejte co? Prý že mě chtěli vytrestat a schovali se mi za strom. Jenže já je v té hrůze a panice vůbec neviděl. Ještě že se mě paničce zželelo a zavolala. Uf, to jsem si oddechl a hned k ní běžel.